Jiří Císler
nar. 4.2.1928 - zem. 17.4.2004
Ačkoli datem narození patří režisér, scénárista, spisovatel, skladatel, houslista, všestranný hudebník, zpěvák, komik a herec Jiří Císler spíše do garnitury herců starší generace, na obrazovce upoutal teprve v roli konstruktéra Voženílka v Dietlově normalizačním seriálu Inženýrská odysea a český film si jej našel až během 80.let, kdy debutoval pod vedením režiséra Dušana Kleina v úspěšné komedii Jak svět přichází o básníky.
Rtuťovitý
neposedný Jiří nevelkého vzrůstu a s břitkou vyřídilkou vystudoval na
přání otce obchodní akademii, kde se učil číšníkem. Vedle toho ovšem
pilně studoval i hru na housle, a tak po studiích nastoupil do
divadelního orchestru v Českých Budějovicích.
Tady měl štěstí jak na zajímavé divadlo, tak na lidi. Potkal tu totiž mimo jiné i režiséra Miroslava Macháčka, jehož svérázný a všestranně nadaný mladík nemohl nezaujmout.
Pomohl
mu tedy nahoru na jeviště, takže Jiří začal zpívat v operetách a v
operách. Postupně se propracoval i do činohry a Macháček jej zasvětil
také do tajů divadelní režie, jíž se Císler později věnoval se stejným
gustem jako hraní.
V
60. letech, po Macháčkově odchodu, přesídlil do Prahy, aby zkusil
štěstí v Divadle Na Fidlovačce, kde si plnými doušky užíval svého
nejoblíbenějšímu žánru muzikálu ( Limonádový Joe ) .
Když
divadlo pro přílišnou poplatnost západní kultuře zavřeli, byl rok bez
angažmá a příležitost nabídky opět mimopražské scény v Pardubicích,
Mladé Boleslavi, Ústí nad Labem. Celkem prošel devět angažmá včetně
pražského Činoherního klubu vždy malé scény, protože kamenné divadlo
jej nikdy nelákalo.
Tu poslední si dokonce založil sám a byl zde nejen hercem, ale také majitelem a principálem. Bohužel bez zkušeností s vedením, takže Hravé divadlo Jiřího Císlera přežilo jediný rok. Nelituje, protože všechno prý stojí za to alespoň zkusit.
Na televizní obrazovce se prezentoval především jako klaun a bavič zejména ve dvojici s Luďkem Nekudou ( zábavný pořad Sešlost ). Přídech komediálnosti měla však i většina jeho nemnoha vážných rolí.
Do povědomí nejširšího publika jej uvedl kariérista Voženílek v seriálu Inženýrská odysea v té době hlavně režíroval v Semaforu, jako herec právě přecházel do Činoherního klubu, takže jeho tvář byla divákům neznámá. Úloha Voženílka mu tak pomohla k popularitě na ruby. Chyběla mu totiž polehčující okolnost odehraných sympatických hrdinů, a proto byl jako prototyp nízkého podrazila národem svorně nenáviděn, přestože se všichni před novým dílem těšili právě na jeho podlézavá vystoupení.
"Tu postavu měl hrát původně Josef Somr, ale onemocněl a doporučil, abych ji hrál já. Režisér to akceptoval a tím jsem přišel o soukromí, lidi si mě tak nějak ztotožnili s tím parchantem Voženílkem, ale já vím, že je to typický exemplář malé české povahy," uvedl v deníku Práce.
Na obrazovce hrál také v inscenacích ( Babička se zbláznila ), filmech ( Zlatí úhoři ) a pohádkách ( Perníkový dědek , Za humny je drak ). Stejně jako na divadle i zde začal postupně spíše režírovat.
Do
filmu vtančil. Energicky, zcela v intencích svého nelidného,
neposedného typu coby řezník Čermáček, zlákaný studenty Šafránkem a
Kendym k režii jejich úpravy Tylovy Lesní panny, v Kleinově komedii Jak svět přichází o básníky. Jeho "rejža" byl neodolatelný, s přesně dávkovanou mírou ješitnosti a nefalšovaného nadšení.
Hezké epizodní úlohy pak vytvořil i v komediích ( Anděl s ďáblem v těle, Samorost, Ucho ), se zajímavou tragikomickou rolí zakomplexovaného Belányiho přišel Juraj Jakubisko ( Tisícročná včela ).
Každý
den se snaží hrát na housle, aby nevyšel ze cviku a vniveč tak nepřišly
ty tisíce hodin, které nástroji věnoval. Nezahálí ale ani jako autor
píše balady, ke slovu přicházejí i memoáry. Jak ho známe z jeho
nejrůznějších vyprávění, budou určitě osobitě stylizované,
vypointované, podané svéráznou a jadrnou mluvou.
Dozajista to bude zábavné čtení, protože Jiří Císler má rád lidi i legraci. A to i navzdory tomu, že je jako typický Vodnář v soukromí spíš tichým introvertem.